Novodobý dekameron podle Jamese Watfara

Jeden z nejlepších příspěvků ze soutěže "Novodobý dekameron" od výše jmenovaného autora z Havraspáru.

Rozhodl jsem se přepracovat příběh kouzelnicky, přeci jen nebudeme tak hezkým tématem plýtvat pro mydly, že ano. Dále bych chtěl upozornit, že přepracování není nijak velké, současnost prozrazují jen drobné náznaky, protože si myslím že toho tento příběh moc nepotřebuje, je skvěle vymyšlený tak není důvod zasahovat do něj příliš. Ale co chci říct hlavně, nelekněte se toho slohu, který dnešní dobu vůbec nepřipomíná, spíš naopak. Mě se prostě styl Boccaccia líbí, nesmírně mi vyhovuje a tento text je pro něj tak příhodný, že by mě mrzelo psát jinak. A taky si nechci nechat ujít příležitost napsat to líp než on O:-) :D

---

Lidé jsou hloupí. Ne všichni, ale jistě většina a jak si šlapeme cestičku dějinami dál a dál, je to čím dál horší. Dříve platívali za tvory mdlého rozumu mudlové, dnes se i mnozí kouzelníci nezdráhají udivit své okolí prapodivným, až komickým, výlevem myšlenek. Setkal jsem se například s názorem na stav zamilování, nad kterým jsem byl nucen s pohrdáním zakroutit hlavou. Představte si, prý taková příjemná a blažená událost, jakou láska bezesporu bývá, svazuje lidskou mysl a nutí ji k neobvyklým pochodům šílených myšlenek. Jistě tomu tak není. Vím to, velmi dobře a mohu vznést nespočet důkazů. Například události nedávné doby, mohu-li si je dovolit vypovědět, svědčí o opaku.

Tedy, představte si vcelku poklidné město. Z části mudlovské, povíce však obydlené kouzelníky, jejichž rody drží v městě mnohasetletou tradici a dovedli svůj domov ke značné vážnosti okolí, především však k nesmírnému bohatství. A to nejen bohatství podzemích slují s poklady ze zlata, mnohem důležitějším měním zdejších obyvatel uvažuje se klid a smír, sousedské vztahy, často idilické a přátelská, až mírumilovná povaha zdejších usedlíků.

Jak to tak ovšem bývá, čím větší lesk na povrchu, tím hrozivější pravda se pod nádherným hávem může ukrývat. Každé město má jistou vrstvu privilegovaných, mezi čaroději zvlášť. Velká sídla na polosamotách za okraji těchto měst skrývají bohaté, čistokrevné či alespoň slavné a uznávané, většinou však rodiny u nichž se snoubí všechny tyto ctnosti. Mají vše a už dávno neví, co víc chtít. Z toho po čase vzejde jen jedno, vtíravá, těžká nuda. Stejným osudem byla zasažena mladá žena, paní jednoho z řečených domů. Čarodějka nevýslovné krásy a ryzího charakteru, vlastnící krom úctyhodného magického umu též úctyhodného manžela. Ovšem manžela pracovitého, tedy věčně z domu a Merlin ví kde. Paní by už jistě sama netušila, jak k tomu došlo. Samou nudou zamíchal osud kartami a jednoho dne, poměrně obyčejného, nalezla se ctihodná čarodějka v náručí mladého kouzelníka Leonetta. Tento stav jí bezesporu vyhovoval, nikdy příliš nevzpomínala jak své povyražení uchvátila, všechen volný čas vyhradila jen k užívání. Mladík ji věrně a neúnavně zahrnoval láskou, zatímco manžel penězi a neochvějnou důvěrou. Ideální stav věcí, říkala si jistě dlouhé týdny, ne li měsíce či roky.

Nebyl by to však osud, aby nevrazil nůž do zad každé příjemnější věci která člověka za život potká. Jednou, z nenadání, okamžik poté co se za paní s cinkotem poroučely dveře jednoho z mnoha obchodů známé nákupní ulice, přistoupil k ní decentně jakýsi muž.

„Madam, obávám se pro vás mé srdce zaplálo plamenem spalující lásky.“

Vrhla na něj pohled plný otazníků a na rtech měla dotaz, zda není blázen a jestli si je vědom toho, že nemáme již několik set let šestnácté století a jeho slova jsou tedy komicky strojená. Zjevně však pochopil sám.

„Promiňte. Mám doma kouzelnou sbírku kůrolezů, nechcete si ji prohlédnout?“

V paní zajiskřilo zájmem. Dávná vášeň z dětství zavelela a po kratším hovoru nechala se zlákat k návštěvě. Nepříjemnou cestu zčásti mudlovkým městem, kdy ji její společník obratně prováděl mezi nebezpečnými auty a kdo ví čím vším ještě, trávila plánováním rozvrhu uzpůsobeného pro dva milence. A skutečně oba do svého času vtěsnala. Její plány však nabrali velmi rychlého konce, když strávila v domě nového pána první hodinu. Předně, ona sbírka za mnoho nestála. Jen několik málo cizokrajných druhů, exempláře povětšinou obyčejné a zástupci afrického kontinentu chyběli úplně. Dala to svému obdivovateli na zřetel a ten pak, zdrcen neúspěchem, pokoušel se situaci zachránit sbírkou čokoládových žabek, také však poměrně lacinou. Prvotní nadšení čarodějku pomalu ale jistě opouštělo. Nepohrdla pohárem skřítčího vína, odmítla však nejapný pokus zaujmout její pozornost jakýmsi uřvaným mudlovským vynálezem. Dnes je moderní zajímat se o mudlovský svět, to na ni ovšem nikdy neplatilo a nepozorný dobyvatel jejího srdce vsadil na nesprávnou kartu.

Svůj neúspěch zpečetil pan Lambertuccio, když po chvíli trapného ticha na dámu s vilným úšklebkem skočil, hodlajíc z ní servat nově zakoupený hábit a ohromit tak spontánním výbuchem vášně. Neohromil, udeřila jej květináčem a vklouzla do krbu dřív, než stačil zařvat bolestí.

Týden na to, sedm dní přesně, přistála na parapetu paní Isabelly popelavá sova. U nožky lístek, nehezky naškrábaný, nad nímž čtenářka stejně zlovolně skrčila obočí. Jen nerada seznala, jak velkou chybu květináčem učinila. Lambertuccio dopisem oznámil, že mu již splaskla boule a proto nabyl plného rozumu. Rozvzpomněl se tedy, že udržuje známost s dcerou jistého motáka, jehož bratranec zná čaroděje, který dokáže přes svého zetě kontaktovat velmi zručného padělatele rodokmenů. Neuposlechne-li paní jeho touhy po vztahu alespoň veskrze fyzickém, zařídí po širém okolí nesmírnou ostudu vypuštěním zaručeně pravého dokumentu, kterým bude dokázán nečistý mudlovský původ nebohé Isabelly.

Paní ze zalekla, snad i několik tepů jí srdce zděšením vynechalo, a obratem sdělila že došla k překvapivému závěru, totiž že z ničeho nic okusila neúnosný chtíč a ctihodný Lambertuccio je jediným mužem na světě určeným osudem k tomu, aby dámě z područí spalující touhy vypomohl. Čaroděj, uchvácen upřímnou láskou sličné kouzelnice, ihned rozprášil v krbu potřebné množství letaxového prášku a vřítil se pod patřičnou peřinu.

Minul měsíc. Třicet dní, po které se v domě na předměstí střídala trojice mužů, navzájem o sobě prozatím netušících. Pravidelný řád tajných setkání narušila zprvu šťastná událost. Pán domu oznámil své choti, že pracovně odlétá na vzdálený konec země a to na plné tři dny. Třetího rána po oznámení tak vskutku učinil. Isabella nemeškala, vycítila příležitost a pevně se ujala chvíle kterou bylo zapotřebí využít. Sepsala naléhavé psaní svému oblíbenějšímu milenci, byla si jista že mladý Leonett neodmítne. Vzkaz nesvěřila sově, požádala o doručení jakousi svou přítelkyni, která požívala u ní značné důvěry.

Kdesi daleko, právě toho času, odeslal však psaní také její muž. Zdánlivě neškodný list, potřeboval jen oznámit jak se pracovní záležitosti mají a že setrvá mimo město o den déle. Naneštěstí, svěřil se do služeb běžného poštovního systému a jeho sova, pták statný a věrný, byla tou dobou již znavena prvním dnem doručování rozličných pracovních zásilek a obchodních psaní. Dovolila si tedy za letu přivřít oči a vedena jen svým šestým smyslem, lehce ve vzduchu pospávala. Ospalý let stal se zvířeti osudným. Nebohý tvor vlastní nepozorností jen kousek od svého cíle, upadl v nemilost elektrickému vedení a sražen proudem, klesl k zemi. Snad náhoda tomu chtěla, že mrtvou sovu nalezl právě čaroděj Lambertuccio. Z ohořelého pergamenu vyrozuměl jen tolik, že bude Isabella po několik dní doma zcela sama, mužem na čas opuštěna a jistě samotou zkroušena.

Usedl tedy na koště, přímo na něj skočil, a s větrem ve vlasech pln nadšení vyrazil vzdušnou čarou k jejímu domu. V otevřeném okně ložnice, z níž bylo slyšet smích a chichotání, proplétalo se vzrušující klubko těl, v pózách hodných červenání. Rozkošnou atmosféru prostopášné akrobacie narušil po chvíli její mužský aktér.

„Asi sem někdo letí, drahá,“ podotkl prostě, na víc se v pracovním zápalu nezmohl.

„Merline!“ zněl zděšený výkřik dámy.

„To nebude Merlin,“ odvětil Leonett. Byl milý, ale rozumu příliš nepobral.

Ač zmatena, zachovala Isabella chladnou hlavu a tempem přímo bleskovým vypracovala plán. Vstrčila nebohého mladíka do přístěnku na košťata, nedbaje toho že zapadl mezi smetáky a pavučiny. Sama se ustrojila natolik vyzývavě, aby host neměl čas pídit se po detailech jakékoli předchozí události a vyšla na balkon. Tam již o vteřinu později vítala letce nadšeným máváním. Po přistání, a hned poté, co mu zatlačila bouli – praštil se totiž hlavou do zábradlí – uvedla svého nechtěného milence v lože a když vyjádřila patřičnou radost nad jeho nečekaným příchodem slovně, započala vyjadřování fyzické.

Avšak osud nepřál jejich zájmům ani v tuto chvíli. Znenadání rozlehlo se domem volání. Paní vylétla do stropu úlekem, bezpečně poznala hlas svého manžela. Opět musela jednat a to v pouhých vteřinách. Vytáhla zpod postele za ucho vystrašeného Lambertuccia, který se pod ni bázlivě uchýlil, a poradila mu tasit hůlku.

„Omlouvám se, já nechtěl!“ zaúpěl, když z rozechvění bodl hůlkou nešťastnou Isabellu do oka.

Ta však překousla náhlou bolest, nařídila metat blesky z očí a zuřivě se dřívkem ohánět. Přidala šeptem drobnou instrukci a takto vystrčila milence ze dveří. Ten se za nimi téměř srazil s příchozím mužem, který neskrýval svůj údiv a též neváhal uchystat kouzelnický nástroj do střehu.

„Co tady děláte a kdo jste?!“

„Vraždím! Uhni!“

Poslechl, neboť měl rád od soupeřů odstup, jelikož vzdalujícího se soupeře lze trefit do zad. Měl to v plánu, bylo to jeho nejčestnějším úmyslem, avšak zarazil ho pláč milované ženy.

„Co se děje?“ otočil se k ní, zanechav zájem o podivného hosta stranou.

„Ten blázen sem vletěl, samým rozčílením celý koktavý, že prý někoho hledá.“

„Tady? Koho?“

„Tohohle,“ vytáhla paní z kumbálu zmateného mladíka.

„Tebe?“ pozdvihl obočí manžel.

„Mě?“ pozdvihl obočí Leonett.

„Jo,“ svraštila obočí Isabella.

Chvíli je obestřelo ticho, kdy si pánové dávali v celek rozlétané myšlenky a paní kousala ret ze strachu z prozrazení.

„Co ti ten šílenec chtěl?“

„Ehm. Co mi ten šílenec chtěl?“ zarazil se mladík.

Paní bleskově připomněla, že byla řeč o úkladné vraždě.

„A to proč?“ vyzvídal dále manžel.

„Parně se nepohodli,“ moudře usoudila Isabella.

„Ne! Že by to bylo tím?!“ protáhl v předstíraném údivu manžel a začal na manželku hledět podezíravě.

Sklopila zrak a ustoupila o krok zpět.

„Jak se ten člověk ocitl v naší ložnici?!“ křikl pán domu a ukázal na vetřelce hůlkou.

„Rozrazil z ničeho nic dveře, já se lekla a uskočila. On proběhl chodbou a ukryl se za křeslo, než sem stihla strachy zaječet. Horlivě mi začal vysvětlovat že ho kdosi pronásleduje. Nerozuměla jsem mu, ale vypadal vyplašeně a říkal, že ho chtějí zabít,“ snažila se uklidnit manželovo podezření.

„Proč jsi ho schovala zrovna do ložnice?!“

„Máme tady parkety! Nesnesla bych kdyby ho někdo zabil a on nám vykrvácel na perské koberce!“

V tu ránu manžel zjihl, dalších důkazů již nepotřeboval. Schoval hůlku, upravil se a potřásl omluvně muži rukou. Pak omluvně políbil svou drahou polovičku a nabídl pro uklidnění šálek kávy.

„Ještě že ses vrátil, drahý…“ vzdychla žena sedíc vedle svého muže.

„Ano, o tom si musíme promluvit, měl jsem strach, nevrátila se mi od tebe sova s odpovědí. Jestli chcete, doprovodím vás domů, kdyby na vás někde čekal… ve dvou to bude bezpečnější,“ otočil se na mladíka.

James Watfar