Jeden z nejlepších příspěvků ze soutěže "Novodobý dekameron" od výše jmenovaného autora z Nebelvíru.
Mnozí lidé jsou tak prostoduší, že říkají, že láska připravuje o rozum a že zamilovaný přestává mít všech pět pohromadě. Ten názor mi připadá pošetilý a hodlám ho vyvrátit.
V městečku Prasinky žila mladá, ušlechtilá a velmi krásná paní, jež byla manželkou jednoho velmi bohatého obchodníka s přísadami do lektvarů. A jak už se tak stává, že člověk nemá rád pořád jedno jídlo a někdy zatouží po změně, manžel příliš neuspokojoval tuto paní a ta se zamilovala do jednoho mladíka, kterého potkala v Londýně, když tam byla jednou nakupovat na Příčné ulici. Jmenoval se Arthur. Byl velmi líbezný a pěkných způsobů, ačkoli nepocházel y čistokrevného kouzelnického rodu, a dokonce byl moták. Zamiloval se do paní zrovna tak jako ona do něho. A ježto pak – jak sami víte – nedává na sebe dlouho čekat výsledek, který si přejí obě strany, neuplynulo mnoho času a jejich lásce se dostalo naplnění. Vtom se však stalo, že se do paní, ježto byla krásná a příjemná, zamiloval i jeden smrtijed jménem Walden Macnair, kterého paní nemohla mít ani zanic ráda, protože se jí zdál ošklivý a zlý. Tuze ji však obtěžoval vzkazy, a když to nepomáhalo, pohrozil jí – neboť byl nebezpečný muž –, že její život nebude v bezpečí, jestliže mu nebude po vůli. Paní věděla, co dovede, dostala z něho strach, a proto se rozhodla, že mu vyhoví.
Jednoho dne se tato paní, jíž bylo jméno Amata, odebrala na svou překrásnou usedlost v Godrikově dole. Když její manžel kteréhosi rána odejel kamsi, kde měl pobýt nějaký den, poslala paní pro Arthura, aby přišel k ní, načež ten se tam neprodleně a velmi rád vypravil. Walden Macnair se však také dověděl, že manžel panin je někde pryč, vsedl proto hned na koště, nezván vydal se za ní a nikým nezván zaklepal na vrata.
Když paní zjistila, kdo klepe, měla pocit, že je ta nejnešťastnější žena na světě, ale protože se Macnaira tuze bála, poprosila Arthura, aby se laskavě honem ukryl za záclonami lože, pokud Macnaire neodejde. Arthur se tam ukryl, neboť neměl o nic menší strach než paní, a ta šla panu Macnairovi otevřít. Přijala ho, jak mohla nejveseleji, a otázala se, co ho sem přivádí. Smrtijed ji objal, políbil a řekl: „Duše moje, zvěděl jsem, že tu není váš manžel, a tak jsem se vydal k vám, abych tu trošičku pobyl.“ Po těchto slovech vstoupili do světnice, zavřeli se v ní a Walden Macnair se začal s paní povyrážet. Zatímco však u ní dlel, vrátil se proti všemu očekávání manžel paní. Když ho Amata slyšela otevřít dveře a uvědomila si, že má v domě dva muže, z nichž smrtijed se nemohl nikde ukrýt, protože měl u dveří koště, zděsila se. Nicméně seskočila v té chvíli z postele, na místě se rozhodla a pravila Waldenu Macnairovi: „Messere, máte-li mě doopravdy rád a chcete-li mě zachránit před hněvem manžela, uděláte, co vám řeknu. Pamatujte, že můj muž má dobré znalosti na ministerstvu, kde pracujete jako kat, a nebylo by dobré vstoupit s ním do konfliktu. Vezmete do ruky svou hůlku, s tváří plnou hněvu a zloby sestoupíte ze schodů a budete křičet: ‚Přísahám bohu, že ho dopadnu jinde!‘ Kdyby vás chtěl manžel zadržet či kdyby se vás na něco ptal, neříkejte nic jiného než to, co jsem vám uložila, vsedněte na koště a za žádných okolností se tu nezdržujte.“ Walden Macnair odvětil, že to tedy udělá, vytasil hůlku a všecek rozpálen v obličeji – prací, kterou měl za sebou, i hněvem, že se vrátil manžel – vykonal, co mu paní uložila. Muž panin vstoupil do domu, podivil se, že zde stojí cizí koště, a už chtěl jít nahoru, když tu spatřil Waldena Macnaira, jenž běžel ze schodů; podivil se jeho slovům i jeho vzezření a pravil: „Co se děje, kate?“ Walden Macnair však vsedl na koště a neřekl nic jiného než: „U Merlina, já ho dopadnu jinde!“ – a odešel. Manžel vystoupil nahoru a zastihl na schodech ženu celou zmatenou a vystrašenou a pravil jí: „Co má tohle znamenat? Komu to Walden Macnair tak hněvivě vyhrožoval?“ Paní přistoupila k světnici, aby ji Arthur slyšel, a odvětila: „Nikdy jsem neměla takový strach jako dnes. Sem dovnitř se utekl nějaký mladík, kterého vůbec neznám a kterého pronásledoval Walden Macnair s hůlkou. Nalezl náhodou tuto světnici otevřenou a všecek roztřesený pravil: ‚Paní, proboha, pomozte mi, nechcete-li, abych vám zemřel v náručí.‘ Vstala jsem, a než jsem se ho zeptala, kdo je a co chce, už tu byl Walden Macnair a volal: ,Kde je ten moták?‘ Postavila jsem se do dveří světnice, a když chtěl vstoupit dovnitř, zadržela jsem ho; on pak když viděl, že si nepřeji, aby sem vstoupil, vychrlil ze sebe mnoho slov a zase odešel, jak jste viděl.“ Tu pravil manžel: „Dobře jsi učinila, paní, byla by veliká hanba, kdyby byl zde uvnitř někdo zavražděn. A Walden Macnair se dopustil velké hrubosti, když pronásledoval člověka, který se utekl až sem.“ Pak se zeptal, kde je onen mladík, a paní odvětila: „Nevím, kam se ukryl.“
I pravil manžel: „Kde jsi? Vyjdi bez bázně ven!“ Arthur, jenž všecko slyšel, vyšel z místa, kde se skrýval, a byl všecek vystrašen jako ten, kdo má ke strachu důvod. Rytíř mu řekl: „Cos měl co dělat s Waldenen Macnairem?“ A mladík odvětil: „Pane, dočista nic, myslím, že mne nesnáší, protože nejsem čistokrevný kouzelník, a dokonce jsem moták. Jakmile mě spatřil u kostela, vytasil hůlku a zvolal: ‚Zemřeš, motáku!‘ Utíkal jsem, jak jsem mohl, až jsem se dostal sem, kde mě díky Merlinu tato paní zachránila.“ Tu prohlásil obchodník: „Nu, teď už nemusíš mít strach, já tě dopravím domů zdravého a v pořádku. Ale raději se mu vyhýbej.“ Když potom povečeřeli, kázal manžel Arthurovi vsednout s ním na koště, doprovodil ho do Londýna a opustil ho až u jeho domu.
Mladík se podle jeho poučení vyhýbal Waldenu Macnairovi, nikoli však obchodníkově paní.
Nebelbrach Mechacha
Žádné komentáře:
Okomentovat